Toto téma jsem si vybral ze zvědavosti, jak jsem na tom s hraním a jeho následky v rozvíjení dovedností. Předpokládám, že závěrečná odpověď této otázky mi pomůže při osobním rozvoji.

Při otázce, zda hra rozvíjí moje dovednosti , se musím zamyslet, jak intenzivně si hraji.

Jestliže si člověk nehraje vůbec, je pravděpodobné, že na něj hra následky mít nebude.

Ale málokterý člověk si alespoň v dětství nehrál, a tak se přiznám i já, že si občas rád zahraji.

Nerad hraji společenské hry, raději sám trávím čas nad hádankami a rébusy. Příkladem mé každodenní hry je čištění zubů. Při čištění zubů se na sebe dívám do zrcadla a dělám na sebe „ksichty“. Beru to jako způsob hry, při kterém se učím vyjadřovat své pocity. Člověk by si řekl: zanedbatelný čin, ale kde jinde než před zrcadlem bychom se naučili mimiku?

V živočišné říši je hra snad nejlepším způsobem učení. Mláďata mnohých savců se při hraní učí co mohou a co nesmí dělat, dozvídají se, jak jsou zastoupeni v sociálním uskupení. Vzájemným hašteřením se učí technice lovu. Způsobem hry si zbystřují smysly, učí se lézt na stromy. Jakou pravděpodobnost přežití by měli, kdyby o to byli ochuzeni?

Z tohoto příkladu je jasné, že hraní nemusí být bráno jen jako prostředek ke zdokonalení, ale i jako nutnost k přežití.

Nechuť k hraní se může projevit jako nevýhoda v určitém směru učení (rozvíjení dovedností). Někdo kdysi řekl: neurotik dává přednost poznanému neštěstí před dosud nepoznaným štěstím. Jsou lidé, kteří si nehrají, takoví? Mají strach odpoutat se z toho známého místa zodpovědnosti, uměřenosti a nehravosti? Je toto překážka v jejich rozvoji?

Takoví lidé by se měli zamyslet, jestli není lepší se na chvíli odpoutat a zkusit chuť hry. Možná, že kdyby jednou tu hranici překročili, zalíbilo by se jim v hrách, probudili by dítě s sobě a mohli by s jeho pomocí konečně dospět.

Hra jako způsob života.

Avšak lidé, kterým by hra pomohla „dozrát“ (dospět), by se nemuseli hraní vzdávat. Mohli by žít životní styl hry. Před problém se postavit jako před hru. Uspěje-li, je za vodou, neuspěje-li, vezme si z toho ponaučení. Tímto se dostáváme k odpovědi na úvodní otázku. Udělat z problému hru, a z případné prohry si vzít ponaučení. Doslova to lze přeložit jako mnoho staletí známou větu: chybami se člověk učí.

Při životním stylu hra, je však důležité dávat pozor, jaká rozhodnutí jsou ještě reálná a jaká jsou míněna jako hra. Je něco jiného prohrát při hře na schovávanou a chybovat při osudovém rozhodování.

Závěrečná odpověď tedy zní: je důležité si zdravě hrát, ale ještě důležitější je neplést si hru s realitou.

(Ano, hra rozvíjí moje dovednosti.)

Richard Izák, 15 let, Klasické a španělské gymnázium, Brno-Bystrc, Vejrostova 2, 635 00